Historie masáží
Historie masáže
Aplikovat masáže nebo se někoho dotýkat za účelem zmírnění bolesti je jedním ze základních lidských instinktů. Už Hippokrates tvrdil, že všichni lékaři by se je měli naučit používat, neboť dokáží probudit hluboké uvolnění, zmírňují duševní a fyzickou únavu, odstraňují bolestivé píchání i napětí ve svalech a pomáhají od bolesti zad.
Je velmi pravděpodobné, že masáž patří k nejstarším léčebným prostředkům v historii lidstva. Byla zřejmě používána již v pravěku. Bolesti poraněných míst lze zmírnit nebo i odstranit třením či hnětením, což jsou základní masérské hmaty. Rovněž od nejstarších dob je známé využití masáže k odstraňování únavy a k celkovému osvěžení. To potvrzují poznatky dřívějších cestovatelů a mořeplavců, které získali u národů žijících zcela primitivním způsobem života, např. na Tichomořských ostrovech, v Indonésii a též u Indiánů v Americe.
Původ slova "masáž" rovněž nasvědčuje, že vzniklo již velmi dávno. Název "masáž" je odvozen od řeckého slova "massó", což znamená mačkati, hnísti. Kmen slova se objevuje ve francouzském slově "masser", který má stejný význam a také zřejmou zásluhu na zmezinárodnění tohoto výrazu v řadě jazyků. Podobnost nalezneme také v hebrejském "mašeš", arabském "mas", latinském "massa" či v sanskrtu "makch", což většinou znamená třít, mazat. Nejstarší písemné památky o masáži jsou známy z Egypta. V Ebersově papyrusu, který je datován do doby 5000 let př.n.l., je uváděna masáž jako jeden z možných léčebných prostředků. Rovněž z Číny pocházejí velmi staré písemné zprávy, v kánonu "Nei Tching Sou Wen", který pravděpodobně napsal Houang-Ti asi 3700 př.n.l., je pojednání o použití masáže a gymnastiky v péči o tělo. Jeden z největších čínských géniů - Konfucius (552-479 př.n.l.) - vypracoval metodiku masáže a doporučoval souběžně s ní provádět dechovou gymnastiku jako účinnou léčebnou kúru. Alexandr Veliký při válečném tažení do Indie (r. 327 př.n.l.) zjistil, že indičtí lékaři velmi často používali masáže jako léčebného prostředku. Největší uplatnění nalezla zřejmě ve starém Řecku, kde se používala při různých druzích tělesného cvičení a při sportu vůbec. Byla poskytována i mládeži (chlapcům od 7 let) a stala se důležitou složkou při výcviku mužů pro branné a vojenské potřeby. Římané se ji naučili od Řeků v době asi 100 př.n.l. V této době začali stavět lázně s podlahovým vytápěním, tzv. termy. Zde byly vedle místností potních, pro koupání a šaten též místnosti pro masáže a natírání olejem (destrictorium a unatorium). Císař Publius Aelius Hadrianus (76-138 n.l.) zavedl v roce 117 vzájemnou masáž u vojáků. Jednak tím zaměstnal vojáky v době klidu a zároveň tím zlepšoval jejich fyzickou kondici potřebnou pro dlouhé vyčerpávající pochody. Díky rozšíření infekčních chorob a epidemií ve středověku došlo k omezování lázní a tím i masáží. Pouze Arabové se nadále intenzivně zabývali rozvojem přírodních věd a lékařství. Od Arabů pronikla masáž k Turkům, Peršanům a do oblastí Kavkazu. Staří Slované na rozdíl od ostatních národů používali při masáži tepání březovými či dubovými metličkami. Používali též různé masti nebo výtažky z rostlin svařené na oleji nebo smíchané s medvědím, vlčím či jiným lojem. Zásluhu na zrození moderně pojaté masáže má švédský teolog, jazykovědec a
básník Peter Henrik Ling (1776-1839). Byl to muž slabé tělesné konstituce, ale velkého ducha. Byl často nemocný, ale přesto se dal na dráhu misionáře. Při pobytu v cizině se setkal s masáží a vyzkoušel její účinek na sobě. Vypracoval vlastní systém, do kterého zacvičil svého maséra. Díky pravidelné masáži se jeho zdravotní stav zlepšil natolik, že se začal aktivně zabývat gymnastikou a sám vyučoval šerm. Po návratu domů založil a vybudoval Ústřední ústav švédské gymnastiky, jehož součástí bylo i výukové středisko masáže.
